6.7.2018, Motosraz Černčín, okr. Vyškov
Dneska nemůžu použít klasickou větu – „Konec válení, jde se něco dělat,“protože jsme se v červnu fakt neváleli a pracovali jsme na dvou novinkách ve studiu (a ještě na nich pracujeme).Takže dnešní koncert je pro nás taková třešnička na rumovým dortu a hodláme si ho parádně užít se vším všudy. Za volant pekelného stroje dnes usedá Zdenál, neboli pan doktor. Jest již značně odpočatý, neboť ten jediný se z nás válel v subsaharské Africe. Ani nosorožce mi nepřivezl, jak jsem po něm chtěl a navíc se na tom slunci nějak přiboudl. Dnes také nabíráme Robina a ten vyndává ze svého pověstného batohu dva druhy likérů – likér šípkový a likér třešňový. Lahvičky mají poněkud komplikované otevírání, otevřít jdou dobře, ale zavírání mi činí velké problémy. Ale co, když je láhev prázdná, tak se snad zavírat už nemusí, ne…? Další štace – přistupuje Káca s Pájkou + Jitka a nastává školení mužstva. Pouštíme dva nové skoro hotové vály pořád dokola, takže hoši se tak nějak nemůžou bavit, a to je dobře. Vždycky, když se 14 dní nevidí, tak se většinou zlejou. Poslední na palubě je Fofo. Ten leze z baráku s mokrými vlasy : „U vás doma prší? To si nemůžeš tu střechu spravit? Lezeš v hadrech do bazénu? …a další nezbytné stupidní poznámky padají na mokrou hlavu nešťastníkovu. Konečně jedeme a vše probíhá podle stále stejného scénáře. Přesně vím, co se stane. I když zesiluji dva nové vály na maximální hlasitost a snažím se, abych znemožnil osazenstvu zadního kotce jakoukoliv zastávku, je to marný, je to marný, je to marný. První nenápadnou poznámku nadhazuje Káca : „Prej tady bude někde benzínka.“ PREJ TADY BUDE NĚKDE BENZÍNKA! huláká Káca do toho kraválu. Kdybychom jeli na normální výlet, tak bych třeba pochopil tuto poznámku -„ Prej tady bude někde to archeologické naleziště, chtěl bych se podívat, jak žili neandrtálci.“ (poznámka autora: to se můžeš podívat klidně do našeho auta, až pojedeme zpátky). Takže benzínka u Miroslavi. Paní za pultem je poněkud vyděšená a vsadil bych se, že její pravá ruka svírá pod pultem pepřový sprej nebo šmátrá po brokovnici. „Jak chutná ten Staroprdel retro? Je to desítka nebo co to je?“ ptám se paní. „ Já nevím, ale je to výborný,“ zní odpověď. Později uznávám, že paní má pravdu jen částečně. Je to výborný, ale jenom do prvního loku, pak je potřeba to vylejt do kanálu.
Milý čtenáři, jistě se ptáš, kde je dnes Jeníček, neboť o něm nemluvím. Jeníček je dnes na dovolené, ale velmi se mu po nás stýská. Průběžně nás kontroluje telefonem a my dnes opravdu nevíme, co vařil a nemáme žádné nové recepty z mistrovy kuchyně. „Prosím tě, Jeníčku, hlavně se na té dovolené šetři, dbej na správnou výživu a hlavně nežer tu pitomou brokolici, nebo se ti udělá zle.“
Hurá, jsme na místě a je zde krásně narváno, všude stany, motocykly a uprostřed toho rumraje signalizuje Šnek, kam máme postavit Bludného Holanďana. Šnek s náma dnes taky nejel. Rozhodl se, že pojede sólo na motocyklu a počká tam na nás. Ale je hodný a obětavý – ulehčil našemu autu a vzal si na motorku na záda místo batohu mou šedesátikilovou bednu.
Přijíždíme včas, jak se na poctivé a odpovědné muzikanty sluší a patří. Po otevření bočních dveří sice vypadly nějaké prázdné lahve, ale to nevadí. Aspoň ve výčepech vědí, že jsme na suchu a budou mít kšeft. Pódium, neboli česky řečeno stejdž, je přímo fantastické. Objevili jsme totiž, že je spojeno dvířky s dalším výčepem, takže kapela si může chodit pro pivo třeba přímo za hry! A navíc – holky ve výčepu vypadají taky velice k světu…dalo by se říct, že tohle je hudebníkův ráj! Malý problém je však v otevírání těchto dveří, neboť jsou zevnitř zajištěny tkaničkou z horolezeckých bot. Je třeba do mezery strčit ruku šmátralku a tkaničku vyháknout ze skoby. Tento drobný úkon provádí celá kapela vždy napoprvé a hned. „Jenom hoši dávejte pozor, až tam tu ruku strčíte, abyste fakt nahmatali jenom tkaničku a né slečnu výčepní. Jsou zde totiž zevnitř na dveřích krvavé stříkance a díry po noži. Dokonce jsem zahlédl na zemi i dva useklé prsty.“
Náš koncert probíhá skvěle, zvuk na pódiu (čti na stejdži) je parádní. Jak to hraje venku nevíme, ale Šnek signalizuje, že by to mělo být hlasitější. O jediný zádrhel našeho setu jsem se postaral já, protože na začátku Masakru jsem zapomněl text. To se stává i v lepších rodinách, zvláště, když si pan zpěvák myslí, že zná text dokonale a pak je překvapen, že ten začátek prostě někam zmizel. Naštěstí tu máme Kácu, který zbystřil, že se něco děje a ten mi spěchá ihned na pomoc…už se mi v lebce rozsvítilo a naskakuju ještě do první sloky. Pořád nemůžu přijít na to, proč mi ten text vypadl z hlavy, ale později na to přicházím po důkladném studiu anatomie : je-li lebka nakloněna vlevo, třešňový likér se přelévá do levé hemisféry mozku, čímž se vyprázdní pravá hemisféra, a to je ta část mozku, kde se právě ten text nachází. Vlastně ještě jeden malý zádrhel se objevil – náš koncert pomalu vrcholí a Fofo využívá chvilky mé nepozornosti a mizí pryč. Kam šel, to zatím nevíme, ale prý tady nedaleko v lesíku rostou hřiby velké jak koňská hlava, tak to asi šel prozkoumat. Fofo je totiž náruživý houbař. Náš koncert končí, za pódiem (čti za stejdží) na nás čeká místní hajný : „Tady ho máte a už ať ho v mým lese nikdy nevidím!“ vytahuje lesník Fofáče za ucho a hrozí nám všem dubovou sukovicí. Fakticky nevíme, co se v tom lese přihodilo, ale údajně prý musel náš kytarista zaplatit pokutu za táborák, na kterém si vařil kotlíkovou polívku….
Původně jsme se chtěli zdržet do časných ranních hodin, rád bych ochutnal tu Fofáčovu gulášovku, ale jisté okolnosti nás donutily, abychom pomalu vyklidili bojiště. Jsou věci, o kterých se nemá na veřejnosti mluvit, a proto o nich nemluvím. Co nás tedy vyhnalo z tohoto parádního motosrazu? Možná to byl prudký déšť? Bolení břicha? Nebo dokonce Sračka??
Díky všem, hlavně díky obětavým pořadatelům za skvělý servis pro naši kapelu, díky zvukařům (příště to bude Kamile vole hlasitější!!) a vůbec – tento parádní motosraz v Černčíně má od nás obrovskou jedničku. Tak zase někdy.
PS. Pilotní fotografie byla pořízena ještě dnes brzo ráno a svoji fenu Danulenu jsem do toho kotce, kde přebývali naši hudebníci, dostal jen s velikou, velikou námahou.
Heinrich