28.7.2018, Proboštská jezera, motosraz Howling, sraz US aut

 

17264796_1247335378688055_7615113344417621500_n[1]

28.7.2018, Proboštská jezera, motosraz Howling, sraz US aut

„Dneska s námi pojede kamarád, se kterým je velká sranda,“ hlásí Šnek. Čekám, kdo se vyvalí, protože už moc míst nám v autě opravdu nezbývá. Šnek vynáší na rampu sud Bernarda. Seznamte se, toto je štěně bernardýna, nekouše, ale asi bude hodně čůrat. Moje a Fofovy ochotné ruce okamžitě odnáší soudek s šedesáti pivy do auta.“ Je to vychlazené na čtyři stupně a máte to ode mě k narozeninám,“ říká Šnek a my jedeme pro další členy posádky.  Nastupuje Robin a je dnes nějaký zasmušilý. Nakládá dvě krabice a nechce říct, co v nich je. Po spatření soudku a pípy v autě nahazuje blažený úsměv. „Třicet jedna ve stínu a oni mají chlazený pivo!“ Točíme za jízdy a nálada je velmi veselá. Po mých zkušenostech s přepravou piva na koncert a hlavně z koncertu mi je jasné, jak to asi dopadne. Pájka už je taky na palubě a honosí se novým oceloťáckým tričkem s emblémem pekelného stroje. Členové reklamního oddělení shodně nadávají na všechny výrobce triček v České republice a my zatím nakládáme Jeníčka a Kácu. Konečně jsme všichni, nacpaná dodávka s pivním sudem , pípou, aparaturou a osmi pacienty se řítí vpřed. Jako zákusek máme dnes k pivu můj vlastnoručně vyrobený třešňový likér a Jeníček vyndává namraženou ořechovku. „Už tam bylo jen půl flašky, tak jsem to dolil lihem, aby toho bylo víc, je to takový ostřejší,“ tvrdí náš laboratorní technik a dává kolovat.  Jeníček sedí přímo u sudu, a proto je odsouzen k čepování piva za jízdy. Neustále se odněkud ozývá :“natoč mi šnytlík, nahrň mi tam ještě, nějak to pění atd….Chudák Jeníček u pípy nestíhá a nemůžeme se divit, když mu pěna občas vyteče do auta nebo Kácovi za tričko. Tento fakt využívá samozřejmě Robin : „Von to pivo tady všude CÉBRÁ, to je normální hospoda U CÉBRALA!“ A je to. Dostávám záchvat a nemůžu to zastavit.  „Pane Cébrale, natočte nám další pivo!“ Naše kapelová dodávka se tímto oficiálně mění na pojízdnou hospodu  U Cébrala, a to právem a pozdější události tento fakt jen potvrzují. Už jsme skoro u Kolína a máme to jen kousek. Zastavujeme na pumpě těsně vedle nablýskaného automobilu, u něhož stojí pán a paní. Otevírají se boční dveře a tihle dva slušní výletníci mohou krásně nahlédnout do naší pojízdné hospody U Cébrala. Paní v sobě dusí smích a pán se taky ohromně baví. Když k tomu připočteme náš netradiční zjev a spoustu dalších hlášek, ani se jim nedivím. Taky jsme jim trochu zatarasili auto, ale nijak nám to nevadí, že nemůžou vyjet. Dvojice odchází do stínu za pumpu a čeká, až vypadneme. Za deset minut už máme nastartováno. „Už jedeme!“ volám na paní a ta už se směje naplno a dokonce nám mává… Škoda, mohla jet s náma. „Vidíš, co dokáže takovej sud v autě?“ praví Šnek. „Nemusíme zastavovat na blbejch pumpách a na čůrání jenom dvakrát!“ A je to pravda. Jakmile máme v autě sud, tak se ven nikomu nechce a nikdo neotravuje se zastávkami. Ještě musíme vychytat automat na cigára a na doutníky, který by se mohl nainstalovat někam mimo sud, aby to Cébral nepolil a tři sta kilometrů dáme klidně na jeden zátah!

Jsme na místě. Proboštská jezera jsou krásný areál a my vjíždíme rovnou mezi obrovskou spoustu lidí v plavkách. Pája mi tvrdí, že mi za těma tmavejma brejlema nějak jezdí voči, ale to se mu jenom zdá. Fakt mi není jasný, jak by oči mohly jezdit. Je tu prostě natřískáno k prasknutí a my parkujeme hned za pódiem (čti za stejdží). Fronty na pivo nás nezajímají, máme svůj sud a jeho teplota je kupodivu stále výborná! „To jsou Oceloti,“ poučuje paní své dítko u stánku, kde naši hoši čekají na jídlo. To je dobře, že si nás to dítě bude pamatovat takhle, snad nás neuvidí, až se rozpoutá afterpárty, myslím si a rvu do sebe půlkilový hamburger. Pořádající klub Pit Bull to má dneska všechno skvěle vychytané, vše klape jak na drátkách. Zatímco pod pódiem (…) probíhá šílená soutěž o to, kdo sežere pálivější jídlo, my už máme vybaleno a pomalu zvučíme. Pan moderátor je z nás trochu zmatený : „My už se na vás těšíme, jenom vlastně nevím, co hrajete za styl. Ten vypadá jako Osbourne, další je Slash, tady máme Elvise a za bicíma Pepa Vojtek?“ „Co nám tedy dnes Oceloti zahrajou?“ „Rokenrol, vole,“ ozve se z našeho týmu a my začínáme. Řežeme do toho, co to jde, a protože je zde opravdu různorodé osazenstvo od dětí až po staré babičky, pozoruji vše shora a náramně se bavím.  Po prvním válu naši posluchači roztávají a pak už zuřivě tleskají, podupávají do rytmu a usmívají se.  Při písničce Vánoce paní v černých plavkách na nás nevěřícně otevírá pusu a zírá, zatímco její manžel třepe holou hlavou do rytmu. Tohle mě fakt hodně baví. Taky servis během koncertu je skvělý, Robin přináší hejno piv a už je asi načase, protože z nás leje. „Kdo z vás už nemá pivo?“ ptám se posluchačů.  „Já, já, já, hlásí se borec a ukazuje prázdný kelímek. „Tak mazej!“ ukazuji ke stánku. „Už jdu, už jdu,“ křičí na mě zpět a my vidíme, že tady je vše absolutně dokonalé a naši fanoušci jsou skvěle vychovaní. Tady je potřeba vyzdvihnout skvělou práci zvukaře, dnes všechno hraje úplně nádherně, i my hrajeme bez chyb, až se divím, protože přece jenom – když jede soubor na koncert v pojízdné hospodě – měl jsem tak trochu strach, že něco zvoráme. Naopak! Ukazuje se, že naše hospoda U Cébrala nás velmi motivuje k podávání lepších a lepších výkonů. Končíme. Nebo aspoň chceme končit, ale jsme nuceni přidávat a přidáváme Válení. Tady je to pod náma trochu zaprášené, ale to nevadí, válet se tady taky dá – tvrdím posluchačům a ti se válí jedna radost. Obzvláště mě zaujal pán v bílém plážovém tričku, který se v tom prachu válí jedna radost, s ním se válí i jeho přítelkyně a ta se tak nějak začíná válet i po něm. „My jsme říkali, že se můžete válet, ale tady to už začíná hraničit se souložením,“ komentuji situaci a my za potlesku odcházíme z pódia (čti stejdže) s pocitem dobře vykonané práce. Moc se nám tady líbí, a proto posloucháme ještě další kapelu, jsou tu i naši skalní fanoušci z Prahy, což znamená, že propuká rumová malárie, které se snažím vší silou vyhnout. Jsou tady fakticky skvělí lidé, nikdo si na nic nehraje, je tu sranda a pohoda. Čímž bych uzavřel kapitolu této vynikající akce a my se pomalu zvedáme. Je jedna hodina ráno, jsem zvědavý, jestli je ještě otevřeno v hospodě U Cébrala. No jistě! I zpáteční jízda je maso. Jenom ty reakce a pohyby pana Cébrala a hostů v našem pojízdném hostinci už postrádají takovou tu jistotu. Ruce držící tenké sklo s pivem se různě klátí, třepou a padají. Osazenstvo polévá při zpáteční jízdě své spolucestující pivem, čerstvě načepované pivo cáká na zem, na sedačky, na okna, do bot. „Tohle je teda větrák!“ slyším zezadu a sleduji s hrůzou jakousi postavu, která zbytek zvětralého piva vylévá za jízdy z okna. To, že jsem byl včera na myčce a auto navoskoval, ještě neznamená, že tam nepojedu dneska znova, myslím si a slastně usínám. Určitě jsem prospal spoustu dalších zážitků, které se po cestě udály. Prý jsme stavovali pouze na dvou pumpách, ale o tom já nic nevím. V našem hostinci U Cébrala se totiž dá i pěkně spát a asi kvůli tomu budeme muset změnit název – hotel U Cébrala.

To je tedy pro dnešek vše, je třeba poděkovat MC Pit Bull za vynikající akci a za pozvání, zvukaři Pepovi, který to taky výborně dával, celému souboru za dnešní výkon, Šnekovi za to, že to dal a přežil tu pekelnou jízdu,  Robinovi za nové větráky, fanouškům a taky vedoucímu naší  pojízdné hospody panu Cébralovi.    

                                                                                                                                                       Heinrich