28.10.2017, MORAVSKÝ KRUMLOV, klub Maxim (+ Cayman)

JKU_7051

 

28.10.2017, Moravský Krumlov, klub Maxim (+ Cayman)

 

 A je to tady, dnes poplujeme do našeho oblíbeného Moravského Krumlova, a protože už od rána mám nějaký divný pocit (kocovina to výjimečně nebude) a škrábu se za uchem (ani blechy to nejsou), je mi jasné, že se stoprocentně něco stane. Dnes jedeme s velmi oslabeným týmem, protože nám v podstatě zůstal jen jeden bedňák – Jeníček. Šnek se stále nachází na jihu – asi si pro něj budeme muset dojet, pan doktor se odebral na delší odpočinek – ani se mu nedivím po roce cestování s náma, Robin, ten je zaneprázdněn výrobou bylinných likérů proti kašli, mícháním lektvarů a mastí proti abstinenčním příznakům a Sifón – ten se od koncertu v Beranově před námi schovává. Vždycky, když pro něj přijedeme, ukrývá se za skříní a nechce vylézt ven.

     Takže ze tří řidičů nám nezbyl ani jeden. Naštěstí i my, co hrajeme a občas i zachlastáme, vlastníme řidičské průkazy. Dnes jsme si rozdělili směny tak, že Pájka řídí tam a já zase zpátky. Jak jinak, že jo. Nemůžeme přece řídit oba dva jenom tam…….Kromě toho hrát s kapelou Cayman je opravdu o zdraví. Všichni členové tohoto tělesa do sebe lejou neustále vše, co se jim dostane pod ruku a svádí k této činnosti i spořádané členy našeho hudebního souboru. Za pódiem dokonce nacházím kajmaňáckého Rudolfa, jak se přetahuje o flašku tulamorky s Fofáčem a oba drze lžou, že to není kořala, ale prý si léčí nádchu lipovým čajem.

    Ale zpět k té naší cestě. Opět nic, co by mě mohlo překvapit a jsem po této jízdě pevně rozhodnut, že polovinu souboru zavedu na urologii na vyšetření a tu druhou na pozorování do psychiatrické léčebny. Také si vždy před jízdou obvolám všechny čerpací stanice na trase. Až budeme projíždět, tak bych prosil na chvíli zhasnout, aby si hoši mysleli, že je zavřeno. Až projedeme, můžete zase rozsvítit. Na prvních třiceti kilometrech musí Pájka zastavovat třikrát na chcaní, dvakrát na pumpách, a kdyby bylo po cestě ještě třeba planetárium, určitě bychom taky zastavovali. Cesta tedy plyne jak má a co je zajímavé – již kolem osmé hodiny večerní se ulicemi měst i vesnic potulují naši podroušení spoluobčané. Potácejí se, padají, někteří po nás hulákají z chodníku a další na nás mávají, ať je svezeme. Takže přátelé, stopaře my zásadně nebereme, jenom stopařky, a to ještě po předložení zdravotní karty.

     Jsme v Moravském Krumlově a suverénně si to hrneme na náměstí. Loni jsme tu hráli, tak si přece budeme pamatovat, kudy tudy do klubu Maxim. Dáváme jedno kolečko po náměstí a ještě jedno a pořád nemůžeme trefit tu správnou díru mezi baráky. Nakonec se vydáváme nazdařbůh ulicemi, a kdyby na nás nezamávala blondýnka u vjezdu, tak se tam kolem náměstí motáme ještě teď. V klubu je modro a černo, to znamená, že se dostavili metloši a postupem času je klubík plný. Hned po příchodu dostávám od kamarádů z Miroslavi půl litru kvalitní slivovice, abych vypálil červa a od kamarádů z Vedrovic zase placatku oblíbeného ořechového likéru….Naši hoši se cpou okamžitě k baru a první u baru je samozřejmě Fofáč, zvaný též v kuloárech Barometr. Sezení na bárech je jeho oblíbená činnost a barová stolička je nedílnou součástí jeho osoby. Káca, ten se zdržel venku s naším fanouškem z Ivančic, který tvrdí, že má v sobě už dva litry vína a nabízí Kácovi pivo řízlé rumem. Jeníček, ten si sedá ke stolu k děvčatům ve věku kolem dvaceti let a jen tak ho asi odsud nedostaneme. Je to tady moc fajn – všichni do sebe lejou čepovaného Krakonoše jak o život a hulí jako fabriky. Ano, v tomto klubu se může kouřit, je zde dokonce automat na cigára a taky je tu krásně modro, což by na správném rockovém koncertě mělo být. I když jsem nekuřák, tak sterilní nekuřácké prostředí mě fakt sere. Zrovna jsme se trefili do kajmaní produkce a za obzvláště vydařenou věc považuji vál Heroin od Progres II. Škoda, že mi dnes unikl vynikající song Pivo a rum! My už se taky chystáme, mělo by to jít jako po másle a nosíme věci z auta. Jeden fanoušek se nabídl, že bude nosit a hlídat futrál s mým kloboukem – inu proč ne – když to nerozsedneš nebo se do klobouku nevybliješ, tak s tím nemám problém.

     První problém, je však na světě a tušil jsem to od rána. Nejde Fofáčův maršál. Jde se pro novou šňůru a zase nic. Káca už nervózně kvílí a dva technici od Forda studují, čím by to mohlo být. On ten zesilovač fakticky nemůže hrát, i když svítí a žhaví. Musíš si nejdříve, kolego, strčit šňůru do bedny. Pořád něco ladíme, a když už tedy konečně jsme připraveni, tak vrchní urolog Fofáč hlásí, že musí čůrat. Já se z toho jeho chcaní asi fakt jednou poseru!

Jedeme a zvuk nahoře se zdá být velmi dobrý. Horší je to venku, protože po pár písničkách odchází jeden koncový zesilovač a my máme zpěv bez výšek. Škoda, zrovna se to začalo pěkně rozjíždět. Můj obdiv má slečna s tričkem Debustrolu, která celý koncert řádí jak šílená a taky se mi líbí, že tady v tomto městě ještě nezapomněli třepat hlavama. A je úplně jedno, jestli je hlava vlasatá, anebo plešatá! Hlava prostě narostla člověku proto, aby s ní mohl třepat. Řádně vytřepaná hlava se projevuje hned druhý den ráno bolestí za krkem a taky tím, že dotyčnému lehce klektá mozek. Po deseti válech dáváme přestávku a jdeme mudrovat, jestli se ten koncák dá spravit. Tohle však nezajímá Fofáče, který se samozřejmě uvelebuje k baru a i když už jsme všichni připraveni, třískáme do nástrojů a lákáme ho na stage, nakonec musím zařvat do mikrofonu : Fofáááči! Barometr se zvedá a jde konečně hrát. „Já jsem myslel, že pořád štelujete zvuk,“ praví barový turista a my se pouštíme do druhého setu, který je mnohem delší. Nakonec tedy vše dopadlo dobře, ale stejně mám lehce pošramocenou náladu – hlavně kvůli zvuku. Tohle je druhý koncert po sobě, po hodně dlouhé době, kdy máme rozhašený zvuk a nemůže za to vůbec nikdo, jen prostě nevydržela technika. Další problém tohoto typu už doufám nebude, protože mi z toho potom vznikají oční tiky, vyrážka, hemoroidy a taky dokonce i spalničky. Končíme ve dvě hodiny nad ránem a koukám, že došlo už i točené pivo, protože všichni lemtají heineken z hnusných zelených lahví. O stěhování aparatury zpátky do auta se radši zmiňovat nebudu, to je vyprávění na celou další kapitolu. Dnes však musím pochválit celý soubor za skvělou disciplínu – nikdo neutíká z auta zpátky k výčepu a dokonce ani pan Barometr neprotestuje, když velím k ústupu! Je však pravdou, že zde chybí ti praví narušitelé každého odjezdu a tichým podzimním poetickým Moravským Krumlovem se nenese strašlivý řev : „Kdo se tě ptal na tvůj nááázor?“

Byla to jako vždy tady skvělá akce a za ten zvuk fakt tentokrát výjimečně nemůžeme.

Díky všem, byl to kouzelný chlív.     Heinrich