10.11.2017, Brno, hudební klub m13

No konečně! Zařval Pájka, když uviděl Šneka za volantem našeho pekelného stroje. Ano, všichni jsme si oddechli a ode dneška nebudeme zapomínat věci na koncertech, já nebudu muset nahánět hudebníky do auta, a vůbec – pohoda. Dnes se nám pěkně zase obnovil mančaft a kromě pana doktora jsme vlastně v plné sestavě. I z tohoto důvodu se zezadu z dvojky ozývá neustálý řev, řehot a hoši si fakt neberou s nikým servítky. Tématem dnešní jízdy jsou tituly a pochopitelně žrádlo. Zajímavá úvaha o titulech se slibně vyvíjí a pánové se výborně baví. Řešíme, proč si někdo musí dávat nesmyslné tituly, jako třeba stage manager, book manager, generální manager, když má vlastně v hlavě úplně vylízáno. Právě proto, že má v hlavě vylízáno, se asi tyto tituly a funkce objevily na světě. Já bych ještě třeba navrhl další řadu titulů, jako je třeba fecal manager (hajzlbába), shit manager (řidič hovnocucu) a nebo jebback manager (prodavač kondomů). Také Jeníček je dnes ve formě a poněkud silnějším hlasem deklamuje: „Já bych šel, kurva, dneska na ryby, tam je tak krásně u tý vody, já bych se tam tak uklidnil, ale copak, kurva, můžu?  Já musím jet s Ocelotem, to se nedá nic dělat.“  Abychom Jeníčka příště uklidnili, tak ihned po příjezdu do Brna ho zavedeme k první kašně na náměstí, koupíme mu pěkný prut se značkovým navijákem, Káca nakope na zahradě svého pivovaru červy a Jeníček si může vesele klidnit nervy chytáním ryb v kašně.

     Dnes záměrně nebudu kritizovat ty spolucestující, kterým se chce stále na záchod a kteří nás zdržují v jízdě. Konečně jsem totiž vyřešil, jak to s věčným čůráním kolem cest vyřešit. Ten, kdo bude otravovat s čůráním, si vystoupí z auta, vyndá si tu věc na čůrání a poběží v příkopu vedle auta, přičemž bude zároveň čůrat za běhu. Dotyčného jedince naložíme zpátky do auta až tehdy, když zařve „Já už jsem!! Tento systém se osvědčil na celém světě a nevím, proč by neměl fungovat u nás. Jsme v Brně a Šnek hned napoprvé zajíždí na prázdný flek před klubem. No to není možný, raduju se, to se nám tady ještě nestalo. prázdnej flek, já se asi radostí poseru. „Moc se neraduj,“ ozývá se zezadu, „jak je tady moc prázdnejch fleků, tak to možná znamená, že je taky prázdnej klub.“ Tyhle pesimisty patří fakt bodnout vidlema do hlavy. Zkazí mi vždycky každou radost. „Metloši!“ raduje se Pájka a ukazuje ke vchodu do klubu. Zatímco lezeme z auta, do klubu se hrne spousta lidí a jak vidno, jsou v tom správném okovaném úboru. Někteří mají na tričku Debustrol a jiní zase Ocelot, což je pro nás potěšující. Jdeme dovnitř a hned u vstupného neprojdeme. Nelze projít, je tu totiž narváno. Lidé nám však chápavě uhýbají a my koukáme na velice příjemně plný klub. I našich fanoušků je tu opravdu hodně a čeká se jen na nás, protože dnes jedeme na čas. „Už jsme se vás nemohli dočkat, hrejte, já už jsem tak strašně nadrženej,“ řve na nás návštěvník koncertu a dodává : „Utekl jsem kvůli vám z domu a v deset musím bejt zase doma, jinak dostanu od manželky přes hubu.“

     Tak a my se ještě pouštíme do rozhovoru pro brněnskou firmu Print-Video se sympatickou moderátorkou Jitkou V.Pánkovou a za chvíli jdeme na věc. Už při zvučení se nám zdá, že dnes to bude to pravé. Pan zvukař nás už zná a za chvíli se pouštíme do práce. Dnes to bude fuška, hrajeme všechno ze dvou posledních alb a ještě něco navíc. Znamená to rozdělit repertoár na tři části, aby si taky návštěvníci trochu oddechli. Ale už při prvním válu je jasné, že dneska to tam prostě je. Máme lidi v sále a mydlíme to do nich hlava nehlava. Brňáci jsou spokojení a dávají nám to najevo mohutným povzbuzováním. Taky zde máme řádiče a ti řádí naplno. Během hry cosi létá na pódium, dostávám dávku čehosi, ale nemám čas zjišťovat, co po nás fanoušci hází. Doufám, že  to nejsou fekálie. Opravdu nikoliv, jsou to peníze. „Já vás mám tak rád a dám vám všechno!“ ječí náš rozjetý fanoušek a hází další mince. Dvacetikoruny a desetikoruny jen prší. Do klubu přichází stále noví a noví návštěvníci a ani netuším, kolik jich tady vlastně dneska je. Odhadem asi tak šedesát…. „To jsou ale pěkný síťovaný punčochy,“ chválí Robin úžasný outfit Péti Zimanové. Né, že by si je Robin chtěl pořídit, to určitě nikoliv, ale je mi hned jasné, že přemýšlí, jak by na ně mohl umístit naše logo. Jeníček odchází pro pivo a hned po jeho odchodu je tu Míša Ziman a nese šest kousků. Ty si bereme na další část našeho koncertu a situace vypadá tak, že dnes se asi v tom pivě všichni utopíme. Řežeme další a další vály a dneska je to opět skvělá atmosféra. Plný klub je prostě plný klub. „Máte tady dneska hodně lidí, a to je v Brně nejmíň dvacet dalších akcí,“ tvrdí další fanoušek a snaží se vylejt do mě rum. Rum s díky odmítám, neboť bych z něj dnes asi zcepeněl. Vzhledem k tomu, že od září nežeru a musím hubnout, by mi rum asi POKAZIL POSTAVU. Ta moje dieta je samozřejmě neustálým terčem špekounů a tlouštíků v kapele, takže jakmile se objeví jakékoliv jídlo, dávám se na útěk, abych nemusel poslouchat nemístné poznámky našich otesánků, kteří již naprosto propadli obžerství. Finále a my balíme. MY balíme. Fofáč nebalí. Ihned po koncertě odkládá kytaru a svižným krokem se cpe k baru. Jeho maršál stále svítí i poté, co již mají všichni sbaleno. Řeším ještě nějaké věci ohledně hraní a pomalu se dáváme na ústup. Jsou zhruba dvě hodiny ráno a soubor se valí k domovu. Máme za sebou krásný podařený koncert, doufám, že jsme se líbili a určitě se tady v m13 ještě někdy uvidíme. Při zpáteční cestě se skoro nic zvláštního nepřihodilo, pokud nebudu počítat čůrání uprostřed státní silnice. Napadl mě totiž takový zajímavý pokus. Snažím se zjistit, jestli bude z asfaltu státní silnice Brno-Znojmo stoupat pára i v listopadu. Červenec mám už otestovaný a tady to dopadlo velmi dobře. Listopadový pokus však nedopadl nijak. Pára nikde, všechno kolem mokré a dokonce se rozpustila i bílá barva přerušované čáry. Tak teď už jsem z toho fakt mírně v rozpacích….  Díky za skvělou návštěvnost v m13 a díky všem, kdo jste nám pomáhali s aparaturou, díky zvukaři za výbornou práci.      Heinrich