19.3.2022, Liberec – Rock Pub, Ocelot + Witch Hammer

IMG_20220319_231706_7

19.3.2022, Liberec – Rock Pub , Ocelot, Witch Hammer

Kykyrykýý, kykyrykýý, startuji dodávku a zahřívám motor. Odkud se to sakra ozývá, přece nemáme v motoru kohouta? A zase – kykyrykýý, kykyryký… Tak už to mám, zbláznil se mi telefon. Hned poté, co to po mně chtělo aktualizaci, si na mě ten krám začal vyskakovat. Neustále kokrhá, štěká, bublá, píská, cinká a upozorňuje. I vyndává Heinrich telefon z kapsy a promlouvá do kouzelného sluchátka: “Prosím, prosím, přeji si, abys konečně zarazil hubu, přestal kvákat a kokrhat nebo ti šlápnu na kejhák a už si nezakokrháš.“ Odhodlaně pokládám telefon na zem v autě a čekám se zvednutou botou nad přístrojem. Ticho. Klídek. Normálně to přestalo. Takhle se na tebe musí, zmetku.

Vyrážíme tedy na daleké cesty, jsme v plné sestavě a vypadá to, že dnes asi nemáme v autě žádné posilňovací tekutiny. Nikdo nic nekonzumuje, což je velmi podivné. Tyto veskrze trapné chvilky naštěstí narušuje Jeníček, který přisedá do auta a vyndává zajímavou láhev. Jejda, to je víno! Koukám na etiketu – Veltlínské zelené. Tak na to mám zrovna chuť, člověk se přece nemusí pořád nalejvat pivem jak sud, může konzumovat i inteligentnější nápoje. Prvním lokem je mi jasné, že tudy cesta nevede. V láhvi od vína je totiž ořechovka, černá jako peklo a lahodná jako rakvičky z cukrárny U Růženky. Tak teď už je svět zase v pořádku. Náš hudební soubor dnes může podat ten správný výkon, palivo máme a to bude koncert jedna báseň. Když už jsem u toho paliva – vzhledem k situaci jsem se začal doma obklopovat různými kanystry, mám je roztříděné podle barev a podle druhu paliva. V červených kanystrech je nafta, v zelených benzín a v černých rum. Ještě sháním bílé kanystry na víno. Všechny jsou plné, jenom ty černé jsou neustále prázdné a klíčí ve mně podezření, že ani v těch bílých toho moc nezůstane..

První dnešní pumpa je tradičně v Lívanci. Na pumpě kromě nás není ani noha, což tady nebývá zvykem. „To se nediv, podle těch cen bych se jim na to taky vysral,“ hodnotí situaci Šnek. Jdu za pumpařem : „Prosím vás, mohl bych dostat klíče od záchodu?“ „Já žádnej klíč nemám, běž se vychcat ven,“ odpovídá pán za pultem. „Já ven nejdu, tam fouká studený vítr, ale když dovolíte, mohl bych se vám vyčůrat tady, třeba do těch sušenek,“ odpovídám pánovi a je jasné, že dnes ode mě neuvidí ani korunu. Sedáme si venku na studené lavice a Šnekovi se líbí pěkné venkovní posezení se stříškou a nejvíc ho zaujala nová zámková dlažba. Prý až pojedeme zpátky, tak tu dlažbu vykopeme a naložíme. I Fore je dnes podroben zcela zdrcující kritice za své bubenické boty. „Já bych si koupil už dávno nový boty, ale problém je v tom, že tyhle nejdou sundat z nohou. Tenkrát před deseti lety jsem je koupil na krámě v Itálii a bylo tam napsáno Boty bezúdržbové. To znamená, že se nemusí čistit, chápete. Jenže to třetí slovo jsem nemohl přeložit z italštiny. Správně tam bylo napsáno Boty bezúdržbové nesundávací. Prostě jsou to boty na jedno použití a můžete je nosit klidně i deset let a nemusíte je sundávat z nohy.“

Řítíme se na Liberec velice statečně a padesát kilometrů před městem se ozývá tradiční : „Zastav, mně se chce čůrat.“ Zastavujeme na pumpě, která se jmenuje EQ, je to zřejmě hudební pumpa – Equalizer. Hoši si jdou ulevit a vedle auta postává nenápadná paní. Z útrob equalizéru vychází pán s dlouhým hárem. Paní mu jde naproti a něco mu říká. Pán se otáčí na nás a mává nám. Přichází blíž a říká : „Nemáte na sebe nějaký kontakt? Dělám festivaly a rád bych vás pozval.“ No prosím, jedna zastávka na odvodnění a hned je tu další koncert. Příště, až pojedeme, budeme se zastavovat na každé pumpě, má to svoje výhody.

Konečně Liberec. Zajížďku do klubu máme nacvičenou, ale přijíždíme tentokrát neuvěřitelně brzy. Je ještě zavřeno. Celý náš orchestr odchází hledat nějakou hospodu. Támhle Kozel, zavřeno, tady Svijany – zavřeno, tady je picérie – zde sedí slušní lidé, sem nemůžeme, ale došmatlali jsme se až k liberecké radnici, kde je otevřeno a velice pěkná slečna výčepní čepuje několik druhů libereckého piva, které se jmenuje Kousek piva. Kousek piva 11, Kousek piva 12, Kousek piva …. Pivo zde je výborné, ale točí se pouze do čtyřdecáků. Dožaduji se půllitru, a nebo chci ještě decák navíc. „Já vám tam teda dotočím víc, abyste na mě nenadával,“ praví slečna. Zajímavé. Všichni máme pořád tak nějak plné džbánky, nikdo moc neupíjí, protože na to není čas. Koukáme se na slečnu výčepní, jak jí jde práce pěkně od ruky, a zapomínáme konzumovat. Tak a teď se jde fakt hrát. Klub je otevřený, my nosíme, zvučíme, chystáme a prostě rutina. Dnes zvuk jak víno, aparatura je s námi spokojená a podává ten správný výkon. Klub je plný, takže taky pohoda, náš koncert probíhá velmi dobře a ve finále asi čtyřikrát přidáváme. Moc pěkný. Tak a teď se rozpoutává to pravé peklo. Jsme zasypáváni hejny všech možných léčebných nápojů a pomalu čekám, kdo z nás padne jako první. Je zde také spousta pořadatelů různých akcí, takže domlouváme další koncerty. Vlastně snažíme se domlouvat, protože to mluvení nám v této fázi jaksi moc nejde…Po nás nastupují Witch Hammer v nové sestavě a jako vždy jim to hraje úžasně. Tak a teď ještě posbírat padlé, naložit do auta a tradá. Těšíme se nesmírně na noční pětihodinovou výletní jízdu domů. Už se přímo nemůžeme dočkat, až nás budou bolet prdele od sezení, nohy a tak. Šnek se taky těší na zpáteční cestu, prý dlouho netočil volantem a hlavně zpáteční jízda ho baví nejvíc. Když všichni v autě hulákají jeden přes druhého, do toho řve z repráků Sodom a to je pro každého řidiče ta správná atmosféra.

Jsme doma. Moje flekatá fena vítá páníčka olíznutím ksichtu, to aby se páníček probudil a věděl, kde jsou dveře a jak se otevírají. Díky všem, co jste přišli, díky Rock Pub Liberec, za to, jak jste se o nás vzorně starali – Petty, Ozzy, pán a paní výčepní (speciální poděkování), Péťovi za fantastický zvuk, a vůbec – zase někdy.         Heinrich