8.3.2013, Praha – Exit-Us

dscf1514

8.3.2013 Praha, Exit – us (+ D.N.A.)

Když jsem sdělil spoluhráčům, kdy se bude odjíždět, ozývalo se brblání, jako že v půl čtvrtý je to vole brzo a co kdybysme jeli už hned ráno a další nejapné poznámky, na které už nereaguju, protože je znám dopředu a taky je jasný, že s tímto souborem se prostě dřív vyjet musí.     Moje nejčernější obavy se samozřejmě potvrdily a kdybychom vyrazili o hoďku dřív, tak by to stejně nepomohlo. Naštěstí jsem soubor uklidnil tím, že nemusíme nakládat bicí a tunu stojanů, jelikož DNA jsou kámoši a bicí nám ochotně půjčí. Všem se prokazatelně ulevilo. Nicméně na druhou stranu musím zase pochválit neuvěřitelnou dochvilnost. V půl čtvrtý byli všichni přesně na základně! Neuvěřitelné. Sestava skvělá – Robin, Mirčoun, Šnek, Alča, Jitka, Pájka, Savana. Startujeme a po cestě musíme nabrat ještě Pájku, Jitku a V Jihlavě Savanu.     Hned ve druhé vesnici – v Blatnici – však díky velmi důležitým rozhovorům dochází k malé kolizi. Na křižovatce náš statečný řidič Šnek jest zcela bezradný a po otočení volantem vpravo zjišťuje, že měl vlastně jet vlevo, takže z tohoto důvodu jedeme rovně a řítíme se na místní blatnická WTC dvojčata – krásné dva betonové sloupy. Šnek však brzdí a bravurně situaci zvládá za pustého řehotu osazenstva . Z toho plyne ponaučení – čím víc má řidič najeto, tím míň si pamatuje.     Přijíždíme k Pájovi. Hned první dojem nasvědčuje, že se v domě nic nehýbe a Pájka se možná před námi schovává a bude třeba ho opět nějak vylákat ven. Jenže – pár sekund a Pájka kráčí i s Jitkou k automobilu. V ruce nese hranatý předmět a hlídá si jej jak oko v hlavě. No sichr – krabice s jedenáctkou. Myslel jsem si to. Opovržlivě se dívá na moje desítky, které jsem si vzal schválně jen tak na žízeň. Vyrážíme směr Jihlava a přemýšlíme, kde vlastně na nás má Savana čekat. Aha – u Baumaxu. Tak jo, jsme na místě, ale Savana nikoliv. Zjišťujeme, že právě přejel kolem a jaksi se nemůže otočit, tak musí absolvovat další kolečko. Jo, jenže když Savana dorazí k našemu autu, zjišťujeme s Robinem, že jsme na parkovišti sami. Všichni nenápadně uprchli do obchoďáků. Takže volám. Mira je u salámů ve frontě. Pája čeká u baget a mám takový podezření, že se pak šel ještě podívat do baumaxu, jestli tam nemají tu krásnou zelenou míchačku v akci. Míchačku naštěstí prodali, takže nemusíme táhnout další krám J. No konečně – už se můžeme jaksi nalodit? Nééé, nemůžeme. Ještě se musíme vychcat. Tak už teď konečně, hurá, jedeme. Já proklínám všechny obchoďáky a kdybych to věděl, dali jsme si scuka u veřejných záchodů. A do toho moudrý lidový vypravěč Pája přichází s opravdu neotřelou větou : „Co se vleče, neuteče.“     Do všeobecného veselí se zapojuje také Savana, který různě skáče po sedačkách a trénuje headbanging, neboli skoky mezi cestující dozadu. Další jeho oblíbenou zábavou je testování Šneka, jestli umí řídit poslepu. Zahrazuje mu oči a stále říká – „Šneku, to nedáš!“ Opravdu veselá cesta. Musím si otevřít další pivo, třeba to přežiju.     Také byla vyhlášena soutěž, kdo se odváží v naší plynové masce nasazené na hlavě jít nakupovat. Mirčoun sebevědomě tvrdí, že mu to nedělá žádný problémy. Ok. Tak půjdeš na Rybě něco koupit. Na Rybě néé, tam mě znají, já jdu jedině někde na pumpě. Zbabělec. Masky se chápe Robin a na Rybě si ji nasazuje na hlavu hadicí dozadu a jde si koupit něco na jídlo – točeného kozla. Vtom se ozve velmi hlasité troubení – no jistě, Savana využívá situace a do hadice od masky troubí jak zkušený pozounista. Návštěvníci motorestu ztuhnou a paní prodavačka dostává záchvat smíchu. Robin dále zkoumá rybičky v akvárku i s plynovou maskou na hlavě. Kouká nenápadně, jestli se někdo nedívá a hadici od masky noří do akvária. Třeba nějaká ryba zabere…..? Radši jedeme. Do Prahy je 40 kiláků a začínají se ozývat uklidňující hlasy, jakože určitě dojedeme včas, to je na pohodu, za chvilku jsme tam. A tady je ten zakopanej pes, když vždycky tvrdím, že musíme jet s časovou rezervou. Do Exitu dorážíme v 19.45 a za patnáct minut se má hrát. Super, to je přesně vono. Co se vleče, neuteče. Takže honem honem. Kdyby s náma nejel početný tým bedňáků, tak se tam s tím taháme ještě teď. Po rychlém zhodnocení situace stavíme jen to nejnutnější, protože klubík je fakt malý. 20 hodin a 10 minut startujeme. jenom 10 minut zpoždění, no to je přece krásný. Nastavení zvuku nic moc, co byste taky chtěli za pár minut.? Při hraní se vůbec neslyšíme, z monitorů leze nevím co to je. Zkoušíme se zeslabovat, zesilovat – nic platný. A to mě ještě předtím zvukař dojímá větou většiny českých zvukařů – TEN MARŠÁL FAKT NEMÁ LINKU? Néé vole, ten maršál nemá linku, promiň, že jsem si koupil zrovna tento drahej zesilovač a on nemá linku, promiň milý zvukaři, promiň, už to nikdy neudělám. Koupím si kvůli tobě jiný zesilovač, na který se mi bude blbě hrát, ale hlavně, že bude mít linku jenom proto, abys nemusel stavět stojan s mikrofonem.Ještě jsem zapomněl na důležitý postřeh – na místě po našem příjezdu čeká samozřejmě kamarád Parukář a taky kamarád z F1 Dan Kostka, který sice ráno bude od šesti vysílat, ale to mu nebrání v tom, aby dal se mnou několik rumů. Po koncertě pokračuje rumová smršť a jde do tuhého. To, co následuje bych nerad komentoval, ale faktem je, že na mě všichni čekají v autě a vždycky, když mě dostanou do auta, tak jim uprchnu zpět. Konečně jedeme domů a já se tímto omlouvám všem, které jsem nechal na sebe čekat, jakožto i zaměstnancům čerpacích stanic a dalších zastávek. Zároveň tímto vyhlašuji v souboru prohibiční období, které by mělo trvat do 30.3. J

 

                                                                                                               Heinrich