Report 17.7.2021 Česká Lípa, Sportareál, Festival of Hope

 

 

IMG_20210717_121757_9

REPORT 17.7.2021, Česká Lípa, Festival of Hope

Když se to vezme kolem a kolem, tak vlastně dnes hrajeme v podstatě poprvé po osmi měsících tuhého půstu. Občas se mě někdo zeptá : „Co jste dělali celou tu dobu?“ Rád bych odpověděl tím krásným českým jednoduchým slovem, ale nemůžu, protože jsme se rozhodně neflákali. Po osmi měsících odloučení vlastně ani skoro nepoznáváme jeden druhého, nevíme, kdo je kdo.

     Po nastoupení do auta nastává trapné ticho, neboť se musíme znovu seznámit. První, koho poznávám, je Jeníček, jelikož ten tu hubu nezavře. Fore, ten úplně zapomněl mluvit, vydává ze sebe pouze samohlásky, ale při delším poslechu a odezírání huby snadno zjistíte, co dotyčný říká. Například: „Y oe, a am ieň, o oei i aáč!“ Což v překladu znamená „Ty vole, já mám žízeň, otevři mi lahváč!“ Káca, ten se přestal úplně ovládat. Sedí na prostředním sedadle a neustále vříská, že chce sedět u okna a jestli nebude sedět u okna, tak nebude hrát. Musíme tedy změnit zasedací pořádek a posadit ho k oknu. I tady to ale nedělá dobrotu. Při jízdě vyplazuje jazyk na chodce a nejhorší je to ve městech, kde stojíme na červené. Kromě vyplazování jazyka si ťuká na čelo a na chodce ukazuje fakáče. Na jeho chování jsme si už zvykli a nic to s námi nedělá, protože víme, že skla v autě jsou zatemněná a tudíž uličníka vůbec nikdo nevidí. No a Fofo, to je samostatná kapitola. Při nastupování do auta se cpe do nákladního prostoru mezi bedny a zesilovače a huláká, ať už někdo pustí ten televizor, protože se prý hraje mistrovství Evropy ve fotbalu. Taky to má trochu popletené, všem podává ruku a představuje se : „Já jsem Foto.“ Jediný Šnek si z nás jakž takž ještě něco pamatuje. Sedá si rovnou na místo řidiče, chytá se volantu a dělá brm, brm, brm…

     Milý čtenáři, je ti jasné, že s tímto mančaftem bude ještě spousta práce. Ale nevadí, máme na to rovných tři sta kilometrů a ono se to nějak podá. Co však je zajímavé – všichni přesně ví, kde je jaká pumpa a jak se otevírají lahve, tuhle činnost nikdo nezapomněl, proto pevně věřím, že i dnešní výkon bude výborný a hudebníci si nakonec přece jenom vzpomenou, kdo jsou a co se vlastně hraje. Já mám taky celkem sklerózní stav, sice všechny poznávám, mluvím celkem normálně, ale protože asi budu muset mluvit dnes do mikrofonu před lidma, stále si opakuju, jak se vlastně naše kapela jmenuje, abych to nezapomněl : „Olovo, Ocel, Omeleta, Omerta,Osel, Ostrava,Olomouc,Ocelárny, Ocelot!“ Jooo, už to mám, jmenujeme se Olovo, v pohodě.

     Nastínil jsem tedy situaci a náladu v našem autě a pomalu se přemisťujeme k první pumpě. Zde samozřejmě dodržujeme všechna opatření, všichni máme na hubách ty respi.. respo… resprdlátory – sice vůbec nejsou vidět, ale to nevadí. Před vstupem na každou pumpu děláme rukama, jako že si tyhle nesmysly nasazujeme, a kdyby měl někdo něco proti, musí přece vidět, že to máme na tlamě, i když to vlastně nemáme. Na každé pumpě hlasitě hulákáme, že jsme očkovaní – a je to pravda : všichni jsme se nechali povinně očkovat proti tetanu, Fofo dal ještě příušnice a Káca – ten je nejvzornější, ten má tetanus, příušnice, neštovice a spalničky. Proto asi u toho okna tak vyvádí. Je tedy jasné ,že očkovaní jsme všichni a tudíž si chodíme svobodně z pumpy na pumpu bez omezení a kupodivu – nikoho to nezajímá. Ani ostatní lidé nemají náhubky a je to fajn. Tedy vlastně až na jednoho kreténa, který sedí v bílé škodovce sám a má na tlamě respirátor. Nevadí, s tím jsme si poradili ajn cvaj. Poslali jsme na něj Kácu.

     Konečně Česká Lípa. Sportovní areál, velká stage a spousta fanoušků. Najíždíme zezadu (jak jinak) a Jana okamžitě rozbaluje stánek. V první fázi se náš stánek nachází přímo mezi lidmi, zboží jde na dračku, nové album se prodává skvěle a my nestíháme podepisovat. Během chvíle si Jana začíná zoufat, protože trička jsou skoro pryč a brzy nebude žádné. Když to tak pozoruju, tak si vzpomínám na některé situace v jiné době a musím se smát.

     Mimochodem, ještě tu máme počasí – před Mladou Boleslaví jsme dostali celkem slušnou porci slejváku a také v České Lípě prší. Šnek tvrdí, že to nevadí, pan doktor Zdenál to tam nahoře pošéfuje a zařídí. A taky že jo! Jdeme hrát a déšť přestal, lehce se vyčasilo. Hrajeme tedy do sucha, což je paráda. Další kapela po nás takové štěstí nemá a dostává opět porci pořádného slejváku, který neustále zesiluje. Proudy vody se valí shora na celý areál a během chvíle je všude načůráno.

     Náš set dopadl skvěle, hraje se nám fantasticky, podpora fanoušků je skvělá a zvuk se nám moc líbí. Křtíme nové album – ještě, že Fofo koupil šampus, protože na tuto šíleně důležitou věc jsem absolutně zapomněl! Nové album nám křtí hlavní pořadatel Máca a taky samozřejmě český Lemmy a věrná mistrova kopie – Jarda. Děkujeme borci za pokřtění. Kromě skvělého servisu – píívo, vííno, rum, klobásky, gulášek atd. zde mají také moc pěkná děvčata, z nichž vyniká dlouhonohá zrzka, která neúnavně třepe hlavou a tříská sebou ze strany na stranu. Slováci by řekli „ako šialená.“ Nechybí ani pravověrný rocker a návštěvník snad všech koncertů na zeměkouli – Jirka Fencl. Zpoza stánku se na mě vyřítil také Tygr a žene mě ke kořalkám. Jen počkej, Tygře, tohle ti oplatím! Celkově jsou tady na severu velice příjemní lidé, je tu sranda a je tu fajn.

     Tak a teď ještě musíme vyřešit, jak se dostat zpoza backstage, protože kapela před námi se svou dodávkou zapadla na půli cesty do bahna. Borci to sice vytlačili, ale bylo to jen tak tak. Šnek tvrdí, že to musíme vyjet po dřevorubecku. Couvá k budově, my se rozmisťujeme po trase, start! Naložená dodávka doslova prolétá přes rozryté bahno a Šnek vítězně vyjíždí na parkoviště. Ano, takhle se to dělá. Nesmíš se s tím srát. Fertik.

    Cesta domů – tak přátelé, tentokrát nespím. Čert totiž nikdy nespí. Je to proto, že sjíždíme nové album pořád dokola. Přehráli jsme to celkem desetkrát a v autě je při refrénech pekelný řev. Všichni hulákají, občas sprchne – to jak se osazenstvo polévá pivem a vůbec – tohle je správný návrat domů.

Díky všem, kdo jste přišli, zvukařům, pořadateli  – a zase někdy.       Heinrich