13.12.2014 Praha – Nová Chmelnice
Sraz ve 14.30. Myslím si, že to je dostatečný čas k odjezdu a hlavně k včasnému příjezdu. Takže o půl třetí nabírám Šneka, který čeká na stanovišti s Mirčounem. Mirčoun však tvrdí, že nikam nejede, protože má povinnosti, ale v ruce drží omluvenku – láhev. Mezitím už se taky ozývá Sifón a my otáčíme a jedeme pro něj. Za chvíli také přijíždí Pavouk, Fofo a Michal. Ten už se těší opět na veselý cirkus, jak by ne….Jedeme ještě pro Robina. Robin nedočkavě číhá na Bludného Holanďana a na ulici vedle něj trčí obří bedna z lepenky. To je nový domeček pro náš vánoční stromeček, praví Robin a nese domeček do auta. Do auta se ještě musí vejít dva soudky gambrinusu. Jedeme. Také nedočkavý Pájka už volá.Nedá se nic dělat, organizace tohoto obřího zájezdu prostě skřípe. Přijíždíme k Pájkovi. Jakmile hoši zjišťují, že auto zastavuje, hrnou se ven a zapalují si čvaňháky. Robin naráží první soudek a točí pivo. Vypadá jako originální hospodský, a proto jdu k němu a pravím : „Dobrý den, pane Svobodo, dal bych si jedny slané tyčinky.“ „Ty nemáme, ale můžu vám dát pivo.“ Konverzace probíhá rovnou na ulici a mezitím se Michal dekuje kamsi na čůrání. Konečně jedeme, ale stále se, jako vždy, nemůžeme vymotat. Směr Jihlava. Tady má čekat poslední člen naší posádky – Honza, a to v Želetavě. Píšu mu , že jsme už v Horkách a my vjíždíme do Želetavy. Nikdo nikde. Otáčíme zpět, volám znovu, a vtom vidíme Honzu, jak přibíhá na stanoviště. Vy jste mi dali, blbouni, napíšete, když jste tři kiláky od baráku a já to mám na náměstí deset minut. No co, aspoň ses proběhl a bude ti víc chutnat pivo. Konečně jsme všichni, ale byla to fuška. Celkem devět lidí – a to je slušný zájezd. Kousek za Jihlavou se začínají ozývat první hlasy, a tomu se říká čůrací hlasy. Čůrání je totiž morová rána naší výpravy, proto jsem tento zájezd nazval zájezdem čůracím. Hoši čůrají všude, pořád, neustále a skoro za každým rohem. Šnek nestíhá zastavovat na všech možných pumpách. Sotva jsou měchýře vyprázdněny na jedné pumpě, o pár kilometrů dál už žadoní další hlas o zastavení. Kdyby se jednalo jen o čůrání, tak je to fajn, ale hoši musí hned po úkonu okamžitě zapalovat čvaňháky. Cesta do Prahy je v podstatě sérií nekonečných zastávek. Moje předsevzetí o pití nealkoholického piva bere taky za své. Nemůžu se už na tento prostatický zájezd dívat a dávám si na dálnici první pivo – Honza nabízí šestnáctistupňový čertovský ležák a moje mizerná cestovatelská nálada je hned tatam. Zastávka na Rybě je pro nás povinná, už jsem zcela rezignoval a je mi jedno, jestli přijedeme včas podle domluvy, anebo jestli nepřijedeme vůbec. Na Rybě se všichni vyčůrali a my máme do Prahy ještě 40 kiláků. Po patnácti kilometrech je to tu zase : MNĚ SE CHCE CHCÁT, ŠNEKU ZASTAV NĚKDE NA PUMPĚ!! A zase všichni ven a celá procedura probíhá znova. Zájezd prostatiků je 25 km před Prahou, snad to hoši vydrží tentokrát až do cíle. Konečně jsme na Chmelnici. Nasávají tradiční zmatky s vykládáním aparatury, zdravíme se se zvukařem a taky s kapelou DNA, která zde dnes křtí své nové album. Aparatura na Chmelnici je posílena o několik dalších basových beden a vypadá to tak, že to bude mít i dobrý zvuk. Zvučí zvukař od Škworu, tak to by mělo být v pohodě. Jdeme zjistit, co se děje ve výčepu a mezitím se začíná Chmelnice pěkně zaplňovat. Hraje první kapela – Durus a než skončí, je Chmelnice plná. Slušná návštěvnost . Neptám se zásadně tou debilní otázkou – kolik tady je lidí, ale odhaduji asi zhruba 100 až 120. Přichází naši fanoušci v čele s Parukářem, který má těch vlasů čím dál víc! Jdeme na to. Intro není, ale nevadí, nebudeme chodit kolem horký kaše a jdeme na to hned pěkně zvostra. Paráda, první vál se hned chytl, dáváme další. Monitory nahoře přestávají stíhat a mizí z nich bubny. Neva, nějak to přežijeme. Dostáváme se hezky do varu a vypadá to tak, že na Prahu platí nejvíc asi Stará čůza a taky novinka Poslední cesta. Dobrý, za každý vál jsme odměněni a je tu atmosféra jako na správném rockovém koncertě. Dohráváme a musíme přidat ještě jeden vál. Konec. Ihned po koncertě jsou prodána všechna CD, která jsme si s sebou dnes vzali. Přichází pánové a nabízí nám účinkování na jedné skvělé motorkářské akci. Utrpení ze chcací jízdy tedy bylo vykoupeno povedeným koncertem a nabídkou na další koncert. Vrháme se do víru afterpárty, a tady už se to opět začíná zvrhávat. Je nás devět a po pár minutách hledá každý každého. To nevadí, že se nemůžeme najít, však z Prahy jezdí taky autobusy, vlaky a nebo se dá letět letadlem do Brna, z Brna pak třeba taky vlakem nebo autobusem….Přichází slečna a ukazuje mi občanku. Praví – znáš toho pána? No jistě, to je přece Šnek. No a tady k té občance mu ještě dej tašku s doklady, asi to někde vytrousil. Šnek tedy nemusí absolvovat potupné kolečko s vyřizováním dokladů a vysvětlováním, kdeže ty pitomý plastikový kartičky nechal a proč. Lezeme do auta, konečně jsme se všichni našli, ale většina usíná ještě v Praze. Probouzí mě kdosi a já zjišťuju, že se nacházíme opět samozřejmě na pumpě. Je to noční základna Bludného Holanďana v Hladově. Tady probíhá samozřejmě další cirkus. Já jsem vám to říkal, že mě nemáte budit. Takhle si paní musí opět vyslechnout přednášku o škodlivosti cukroví, pochvalu za skvěle upečené cukroví a musí shlédnout jisté horolezecké číslo. Jedeme, protože tohle už není vůbec normální. Bludný Holanďan startuje a noří se do velmi husté mlhy. Jako na moři. Na palubě se vzadu spí, ale vpředu probíhá zuřivý rozhovor – tentokrát výjimečně na hudební téma. Rozebíráme zde téma, jestli sračky jsou kult a nebo naopak a po půl hodině debaty jsme zase tam, kde jsme byli. Za velmi vydařený zájezd je třeba poděkovat všem devíti aktérům. Paluba Bludného Holanďana se vyprázdnila a náš křižník se opět ponořil do hustých ranních mlh.
Hodnocení akce : vynikající Heinrich