2.2.2019, Beroun, Rock klub Prdel, samostatný koncert

50631236_747772112289297_4209792652796755968_n[1]

REPORT 2.2.2019, Beroun, Rock klub Prdel

„……a když přijedeme do Berouna, tak jen řekne : Beroun.“ Touhle hláškou z filmu začínám dnešní reportáž a i my jsme se tak pro dnešek zařídili. Jenže než jsme řekli „Beroun,“ užili jsme si spoustu legrace při naší další předlouhé cestě. Nebyli jsme až tak kompletní jako vždy, ale i tak bylo auto natřískané až po strop. Dnes máme jednu marodku a jednu omluvenku. Ten první lajdák s námi nejede proto, že se vymlouvá na spousty nemocí, kterým skoro nerozumíme. To je furt samá nukleóza, mimóza, fruktóza a nebo trombóza a cosi kdesi. Mimochodem jsem třeba zjistil, jakým způsobem je možné si vyběhat třeba trombózu. Ta prý vzniká z toho, že dotyčný cvičí až osm hodin denně na trombón. Už se těším, ode dneška začnu pořádně cvičit na basu, abych měl basózu. Další z naší výpravy zůstává doma Robin. To však lze lehce omluvit, neboť dotyčný se již od rána motá kolem udírny a stará se, aby bylo maso pěkně vyuzené – jak se říká – aby bylo jako dort. To je fakt výborné, že se Robin o nás tak pěkně stará a místo, aby jel s náma,  se obětuje a vyudí pro celou kapelu půl prasete. Už se na to těšíme, Robčo a hlavně to nespal!!

     Výprava startuje a po cestě nabíráme další a další jedince, dokud není auto plné. Káca je předposlední, a protože mám stažené okýnko u spolujezdce, slyším z venku divný rozhovor : „Tak pojďte, dědo, neserte se, ještě máme v autě místo. Užijete si aspoň pořádnou jízdu, to bude rakenrol!“ přesvědčuje Káca skoro stoletého pána, který však nakonec odchází. „Až příště, chlapci, dneska bude padat sníh!“  „Moh jet s nama, moh jet s nama,“ kroutí hlavou Káca. Další zastávka je v Pelhřimově. Jedeme kolem bývalého klubu Stará tiskárna a tady si to schytává hned Pájka : „Pájko, poznáváš ten klub? To je támhle to okno dole, jak ses tak pěkně ožral“! střílí Fofáč dávkou.  Zde však také čeká Jeníček, který tvrdí, že nás v tom teda nemohl nechat a že je nás slyšet zase na „celej Pejr.“ Na světě je láhev ořechového likéru z bezedných Jeníčkových zásob a my jedeme přesně podle plánu. Jenom však do Vlašimi. Tady nám soudruzi staví do cesty zatracenou objížďku, takže místo, aby kilometry ubývaly, naopak přibyly. Ty hnusné oranžové cedule nás vedou kamsi, a kdyby nebylo duchapřítomného Šneka, určitě bloudíme kdesi v hlubokých hvozdech pod Blaníkem.  Už jsme skoro na místě, poslední zastávka na vypuštění přebytečných tekutin. Je opravdu fascinující – zvláště pro kolemjedoucí řidiče – jak se odpařuje ohřátá tekutina, když dopadne na studený asfalt. Někdy to vypadá, jako by nám opět tekl chladič, ale uklidňuji se, neboť náš chladič je fungl nový a nic z něj neteče.

Tak konečně. Beroun. Jsme v Prdeli a okamžitě a střelhbitě stavíme aparaturu. Všechno funguje jako vždy skvěle a do klubu přicházejí další a další návštěvníci. Dnes nemáme plno, ale to se nedá nic dělat, naposledy jsme tady byli před šesti lety, ale kucí berounský nebojte se, budeme teď k vám jezdit mnohem častěji. Dnes hrajeme opět sami a je to paráda, odezva od lidí, kteří nás slyší poprvé je skvělá. Přichází také spousta kamarádů a fanoušků z Prahy, Boleslavi a Loun. V půlce koncertu je už atmosféra úžasná a dokonce se nám tady válí první fanoušci po zemi! Dnes se, bohužel, hraje pouze do dvaadvaceti hodin, protože pak nastává policejní hodina, takže po dvouhodinovém koncertě jdeme spláchnout pot, pokecat s fanoušky a dostáváme skvělé tři nové nabídky na koncerty ve středních a severních Čechách. Vzduchem létají hejna rumů, my statečně odoláváme, ale nebýt Šneka, který nás nakope do auta, tak tam sedíme ještě teď. Příště, až sem pojedeme, tak si obstarám něco, čím se ta hejna rumů dají odehnat. Ten můj vynález se jmenuje Rumolapka, pověsí se jako třeba mucholapka ke stropu a ty rumy se prostě k hudebníkům už nedostanou. Zůstanou viset na Rumolapce.

Zážitek je i dnes jízda domů. Šnek má jako vždy posichrované počasí a my uháníme ze středních Čech přes jižní Čechy, vyndáváme Jeníčka v Pejru, Kácu v Terči (dík za ty kýble) a šněrujeme přes Opičí hory domů. Jedině v Opičích horách sněží, padají vločky velikosti mexického klobouku a my tak tak kotvíme doma. Tady na jihu totiž žádný sníh není, je tu teplo a přemýšlím, že si asi odpoledne vyhodím lehátko na zahradu. Mimochodem – malý incident jsme měli přece jenom. V jakémsi městě se za námi rozblikaly modré majáky. Ani se nedivím, když máme vzadu nápis Pekelnej stroj. Pan příslušník policista je na nás velmi hodný, dává nám jen stovku pokuty, a to jen díky tomu, že já jsem bordelář a nechal jsem doma zelenou kartu. Šnek, kromě toho, že musí snášet řev v autě po celou cestu domů, tak ještě navíc k tomu musí foukat do podivného přístroje, který vypadá jako foukací klapková harmonika. Dechové cvičení proběhlo bez závad, protože ať jsme jací jsme, řidiče máme vždy střízlivého a spolehlivého. Proto navrhnu Šneka v nejbližší době na nejvyšší oceloťácké vyznamenání „Za zásluhy,“ a „Za statečnost.“

Tak to je pro dnešek vše, díky všem za Beroun a zase někdy.    Heinrich