15.9.2018 Statekfest, Znojmo

Pojďme si to tedy shrnout: dnes se hraje ve Znojmě na Statekfestu a to ještě v době Znojemského vinobraní….motivace pro náš hudební soubor je tedy velká. Ano, pro hudebníky je motivace vždycky, protože ti musí prostě jet, i kdyby se hrálo za polárním kruhem. Jiná situace je však s bedňáky. Tak vezměme si kupříkladu případ Jeníček, telefon tři dny před koncertem: „Budu čekat na náměstí ve tři čtvrtě na sedum, tak jenom přibrzdíte. A mám novou ořechovku!“ Přibrzdili jsme, dokonce jsme i zastavili, dokonce i pět minut čekáme (né kvůli Jeníčkovi, ale samozřejmě kvůli ořechovce) a  – nikde nikdo! Takže volám a zde je odpověď : „Já á á hm ehm, nemůůůžu, no, my tady jako oslavujeme a voni mě nechcou pustit jooo?“ No dobře, my jedeme dál, ale naprosto nechápu dvě věci – na co pro nás vymysleli mimozemšťani mobilní telefony? To se prostě vytočí číslo a zavolá se: „Já ehm nejedu, jooo a tak ani nezastavujte, jooo, atˇ se nezdržujete, jooo?“ A ta druhá věc, co mi bude muset vysvětlit asi nějaký fundovaný odborník, je výraz „voni mě nechcou pustit.“ Pochopil jsem to tak, že dotyčný jedinec je pozván na oslavu, dostaví se na místo oslavy a tam ho hned svážou a přikurtují řetězem k topení.

To Robin, ten naskakuje rovnou za jízdy, je připraven a všechny foťáky šteloval prý už brzo ráno. Dokonce si kvůli tomu musel i přivstat. Kdo nám dnes chybí – kromě kolaboranta Jeníčka je to ještě Šnek, ale ten má omluvenku, jelikož se nachází pracovně v zahraničí. Telefon z Itálie : „ Hlavně to pořádně v tom autě poskládejte a až skončíte, tak to zkontrolujte, ať tam zase něco nenecháte, však vás znám….“ Nevím, jak tento pokyn dopadl, ještě jsem nic nekontroloval JJJ. Dnes také mezi námi vítáme pana doktora, který po delší době, odpočat a plný sil, nastupuje k volantu, aby nás odkormidloval bezpečně tam i zpátky. A ještě jedna štace – málem jsme zapomněli na Pájku a Kácu. Ti vybíhají zpoza domu a jsou velmi zvědavi, kdo dneska vlastně řídí. Tak jedeme. Fofo prý bude na místě, takže jsme v podstatě skoro všichni.

Jediná benzínka po pravé straně na Znojmo je naše legendární žerůtecká čerpací stanice. Všichni mají  pochopitelně obrovskou žízeň. Situace je tak vážná, že Pájka dokonce vyštrachal někde v autě zapomenutou plechovku Kozla a potají ji vypil na ex. Toto fakt nechápu. Když jsem minule uklízel auto, tak přece není možný, aby mi ta plechovka unikla…? Na pumpě je s námi i ruská rodina, snažím se oprášit svoje znalosti ruštiny, ale zřejmě jsem (kromě Spasibo a Ja idu kataťsa na kaňkach) všechno zapomněl, takže se ani nesnažím zahájit konverzaci.

A jsme na místě. Je tady naprosto totálně narváno. Káca odhaduje asi tři sta lidí, možná prý víc, ale to je jedno, jenom jsem chtěl nenápadně odpovědět na tu záludnou otázku, kterou kladou vždycky druhý den ti, kteří na naše koncerty nechodí, ale jsou strašně zvědaví :  “Kolik tam bylo lidíííííí?.“ Hned po příjezdu se snažím vypozorovat, kde je Fofo, ale nemůžu ho najít. Fofo se zašívá hned u plotu u příjezdové cesty a tvrdí, že nás opravdu neviděl. Chápu to, naše auto je jen pro devět lidí a aparaturu, takže je velmi malé, je bílé, takže není ve tmě vidět a tím pádem jsme projeli kolem něj ve vzdálenosti tři metry úplně bez povšimnutí. Zato si nás všiml pořadatel Jirka Jonáš a ten mě hned odsmýkal na welcome drink. Pokud se týká pití, tak ze všech stran prší rumy, whisky a další pochutiny a zdá se mi, že vlastně vůbec nejsme na vinobraní. Původně jsem totiž měl v úmyslu ochutnat asi pět litrů burčáku, ale tady, v rockerské líhni pekelné se prý čaj nepije. „Chlastejte, nejste v cukrárně!“ hulákám na naše fanoušky a my už hrajeme. Všechno funguje skvěle, kromě slabších monitorů to hraje velmi dobře. Chytají se i nové vály a moje pracoviště je obsypané asi deseti sklenicemi piva, takže mám problém se vůbec pohnout, abych něco nevylil. Původně jsme měli hrát šedesát minut, od deseti do jedenácti. My po přídavcích končíme o půl jedné. Znamená to, kurva, že jsme hráli dvě a půl hodiny? Pájka jako jediný z nás vlastní náramkové hodinky (já jsem si je zničil v roce 1984, když mi padly do piva) a ubezpečuje nás, že jsme hráli v tahu dvě a půl hodiny. Podle Robinova svědectví : „Muzikanti za tebou už odpadali, ale pánovi se nechtělo z pódia. Pane zvukaři, vypněte to a někdo toho blázna z toho pódia sundejte.“……..No tak to si zaslouží opravdu pořádné občerstvení. Jenže – pivo prý došlo a já se musím spokojit s těmi větráky, co se jim za tu dobu zřítila pěna.. Koncert se nám moc líbil a někteří jedinci dokonce během hraní skákali na pódium(čti na stejdž) a nabízeli Pájkovi během hraní jointa. Nevím, jestli si náš bubeník dal práska, určitě ne, ale čert ví…. Hrálo mu to pak čím dál líp……

Naše finále se konalo na znojemské pumpě, kterou jsme zcela ovládli, vyjedli jsme všechny zásoby gulášové polívky, sekané a baget a vypili jsme všechno pivo z regálů. Někteří jedinci navrhovali, že si zaplatí automyčku, aby se nemuseli sprchovat, ale jak to dopadlo, to už nevím. Asi jsme tedy přijeli všichni. Díky všem našim fanouškům, pořadateli a celému našemu souboru za parádní atmosféru a zase někdy.

1. Jdu volat Jeníčkovi, jestli už ho odvázali od topení. Heinrich