Report 3.6.2016 Jihlava, Dělnický dům, MFT

dscf3180

3.6.2016 Jihlava, Dělnický dům, MFT

Po zasloužené měsíční pauze bychom měli dnes vyrazit na první zahajovací letní koncert. Vyrazit – to znamená nasednout do auta a jet na místo. Vzdálenost šedesát kilometrů by měla být i s pumpami záležitost jedné hodiny….Jako vždy vše funguje skvěle, ale jenom ze začátku. Sraz je o půl páté, auto je natankováno a jako první přijíždí Zdenál, který se už nemůže dočkat a je zde už ve čtyři. To ještě chudák neví, že 8 kilometrů do Moravských Budějovic pojedeme hodinu a půl!! Půl páté. Nakládáme se Šnekem vercajk a spokojeně přijíždíme k Robinovi. Po mohutném troubení se dlouho nic neděje. Monča otevírá okno a sděluje nám, že Robin s náma nikam nejede. Hahaha, tak jo, hlavně mu řekni, ať si pohne. Po chvíli se objevuje v okně Robin a tvrdí, že dostal od Fofáče úkol : co nejvíc nás zdržet. Fofo se totiž údajně stále ještě nachází na trase hodně daleko před Znojmem. Tato informace je pro mě zcela zásadní. Je to něco jako když se strčí červený hadr před býka. Ano, docela legálně zuřím. Vzduchem létají slova v jakési prapodivné cizí řeči a neuklidňuje mě ani plechovka radka, kterou mi dává Robin, neboť ví přesně, že dostanu točky. Do toho volá Jeníček, kdeže se nacházíme a později taky Káca. Jedeme pro Pájku a jedeme dále do Morbudek, kde opět čekáme a čekáme a čekáme. Moje předsevzetí o tom, že si dám jen dvě piva před koncertem zcela padá a já do sebe leju vše, co je po ruce. V této chvíli závidím kolegům samohrajkářům, kteří si sbalí flašinet, dvě bedýnky do osobáku, něco, co se dá pověsit na krk, aby to vypadalo jako kytara, a bez stresů jedou na kšeft. Jak říká Robin – tady je vidět, že se měsíc nehrálo a cirkus vypadl z rytmu. Naladit devět lidí (nebo vlastně jednoho), aby všichni byli tam, kde mají být v tu správnou chvíli je dnes nad mé síly a zcela rezignuji. Na hlášky, jako že „stejně máme spoustu času a jedeme brzo“ jsem zvyklý a vím, že to tak není, protože až se nalodíme úplně všichni, tak budeme jako vždy zastavovat hned u prvního baráku, ze kterého čouhá jakákoliv hadice, jež připomíná hadici tankovací. Hurá, Fofáč dorazil a tvrdí, že za jeho zpoždění může Brno, které je samá objížďka. Jen počkej, ty Brno jedno, s tebou si to taky vyřídím. Tak konečně zase jedeme. Želetavu jsme zvládli od půl páté za dvě hodiny, takže Jeníček, který čeká ve své soukromé hospodě s osmi čerstvě natočenými škopky, mě již uklidnil. Bereme si škopky s sebou do auta a snažíme se trefovat se za jízdy půllitrem do huby. Tak a ještě Káca a už jsme kompletní. Káca to dává jako vždy na pohodu. Zastávka v Terči je přímo v centru, jedeme směr Jihlava, vyjíždíme z města a najednou jsme zase zpět v Terči. Jak tohle Šnek dokázal, to nevím a ani se neptám, protože Terč je jediné místo na zeměkouli, kde se nikdy nevyznám a pokud by mě chtěl někdo řádně ztrestat, tak by mě měl vysadit v Terči a nechat napospas. Než bych našel zastávku autobusu nebo snad i vlaku, tak bych určitě zahynul žízní a hladem. Káca přichází se zajímavou myšlenkou, že by mě tedy celou Terčí provedl a určitě bych se v tomto historickém městě potom perfektně vyznal. Otázkou však je, jestli se dá poznávat historické město z hospody Na růžku….. Pozor, moje podezření se vyplnilo. V dáli čouhají do vozovky hadice. Není to zahradnictví, ale samozřejmě pumpa. Šnek zastavuje a všechno se valí z auta ven. Pumpaaaa, pumpaaaa, jůůůů. Borci skáčou nadšením kolem prapodivné stavby s hadicemi a jejich radost je bezmezná. Tak a už konečně tedy dorážíme do Jihlavy. Je po půl osmé a naši šedesátikilometrovou trasu jsme zvládli za krásné tři hodinky. To je opravdu rekordní čas, za takový time by se nemusel stydět ani slavný český maratonec Emil Zátopek. Ten by nám vždy zamával z nejbližšího kopce Českomoravské vysočiny a ještě by nám kladl tu známou dotěrnou otázku : „Kde jste, vy kreténi?“ V Dělňáku už je vše připraveno, dovídám se, že je skluz, ale to mi po předchozím cestovním výcviku vůbec nevadí. Jdeme na věc. Všechno je opět ve spěchu a ve stresu, málo času na zvučení se odráží na našem zvuku nahoře. Basa mlátí Pájku do hlavy z monitoru a teprve po třetím upozornění je vše v pořádku. I kytary jsme mohli vylepšit, i vokály se mohly v monitorech zesílit a to se mohlo a to se taky mohlo a nakonec hovno. Nicméně však zvuk venku byl prý výborný, takže jde pouze o náš pocit. Dáváme novou věc „Něco tam je,“ a hrajeme ji s naprostým přehledem. Připravena je i další novinka „Legie prokletých,“ tu však z nedostatku času dát nemůžeme. Stejně je to zajímavý. Den má 24 hodin a my nestíháme zahrát písničku, která má tři minuty…..Po našem setu se rozjíždí zcela pekelná jízda – jako když se otevře stavidlo a rybáři vypouštějí rybník. Všichni hoši od nás však rybník spíš napouštějí. Je to vlastně taková malá oslava zahájení letních koncertů. Je vidět, že se všichni neuvěřitelně těší na cestování po vlastech českých, na pumpy, zácpy, objížďky a čůrání, ale taky na nářez, který hodláme i v létě produkovat na plný pecky. Jak říká Pájka – v plné síle….Když skončila zimní šňůra v dubnu, slavilo se do rána a dnes zahajujeme léto a není tomu jinak. Loučíme se s velmi příjemnou Jihlavou v jednu hodinu ráno a jako, že jedeme domů. Jenom jako. Přijíždíme opět do Terče a zde navrhuje Káca zcela zásadní věc – jde se do nonstopu! Do poklidného místního baru vpadá osm prapodivně ustrojených a olebkovaných individuí a obsazuje nejbližší stůl. Místní šampónstvo ihned vyklízí pozice a odchází. Vrchní diskžokej Pájka kráčí k jukeboxu a pouští naše dva klipy a samozřejmě hromadu deathmetalu. Ani se mi nechce věřit, že v tomto baru trávíme příjemné tři hodiny. Odjíždíme. Káca spokojeně odchází domů se dvěma kytarama na zádech a i my probouzíme Jeníčka a pomalu se blížíme k domovu. Velmi vydařená akce a mám takový dojem, že další zpáteční cesta ze západu na jih bude mít v tomto báru pravidelnou koncovku. Heinrich